Šťastná harmonická rodina. To je v mnoha případech velká iluze. Výskat si může je ten, který zažil šťastné dětství. Bohužel tuto výsadu, má jen málokdo. Většina lidí si z dětství odnáší nějaké šrámy. Někdo menší a někdo větší. Ty malé nemusí být nutně špatné. Určitá drobná přiměřená křivda může na dítě působit jako určité psychické očkování, díky kterému dítě bude přijímat určitou míru křivdy. Ale některé děti jsou vystavovány velkému teroru ze strany vlastních rodičů. Některé děti sice vyrůstají v prostředí, kdy jsou plně uspokojovány jejich potřeby, ale rodiče jsou příliš panovační nebo naopak příliš benevolentní a v konečném důsledku dochází k vývojové dysfunkci.
Psychosociální hendikep
Když vyrůstáme v dysfunkčním prostředí, je to pro nás hendikep. Chybí nám zdravý model. To se samozřejmě odráží v našem životě. Máme problémy s druhými lidmi, těžko se etablujeme v zaměstnání, nejsme stále s něčím spokojeni. Prostě v tom životě nějakým způsobem pokulháváme. Někteří psychologové a psychiatři jsou toho názoru, že tento psycho-sociální hendikep je natolik silný, že postižený nikdy nebude schopen vést šťastný život.Je to určitě předsudek odborné elity, ale pravdou je, že takto zatížený člověk musí na své cestě ke štěstí vynaložit podstatně vyšší úsilí.
Žádná polehčující okolnost
Máme sice zatížení z našich rodin, ale je třeba si uvědomit, že to není ani v nejmenším žádná polehčující okolnost, kvůli které by nás měl kdokoli pardonovat. Někteří lidé mohli vyrůstat třeba ve šťastné rodině, ale mohli trpět vážnou nemocí, nebo se naopak mohli potýkat s těžkou nemocí rodičů, což je také hluboce zasáhlo. Také máme často tendence soudit a odsuzovat lidi, kteří zjevně na tom byli ještě hůře než my.
Zajímavý článek na toto téma najdete například také zde: .